Seznámil jsem se s jednou slečnou. Na první pohled, řekněme si to upřímně, nic zvláštního. Vlasy měla vlasy, oči měla oči, a když se usmála, tak se prostě usmála. Žádná světová senzace. Taková ta dívka, co byste ji v hospodě posadili mezi ostatní a nikdo by si nevsadil, že právě ona překvapí.
A protože muž je tvor soutěživý, začal jsem se předvádět. „Já umím tohle,“ pravil jsem. „A umím i támhleto.“ Přehodil jsem do hovoru pár svých triumfů: vaření špaget, orientace na mapě, ba dokonce i to, že dokážu rozpoznat goudu od eidamu, aniž bych musel otevřít oči. Slečna přikyvovala, říkala: „To je hezké, no vidíš,“ a já měl pocit, že mám navrch.
Jenže ona byla pořád taková… normální. Nedělala chyby, neměla žádné výstřelky, prostě průměrná dívka, která se zdála mít život krásně uhlazený. A já už skoro začal věřit, že na tom stole sedí jen obyčejnost sama.
A pak to přišlo. Usmála se na mě takovým tím nenápadným úsměvem, který zprvu nic neslibuje. A řekla: „Já umím pít pivo pod vodou.“
Nastalo ticho. Hospodský přestal čepovat, soused u vedlejšího stolu přestal žvýkat utopence a i jukebox se na okamžik zadrhl. Celý svět se zastavil, aby dal prostor té větě.
A já jsem byl v tu chvíli odzbrojen. Všechny moje schopnosti se sesypaly jako krabička sirek. Vedle ní jsem byl jen muž, který se trapně chlubí sýrem, zatímco ona vládne nadpřirozenou schopností popíjet pivo pod vodní hladinou.
A co jsem mohl dělat? Nic. Jen jsem se na ni díval… a v tu chvíli jsem byl bezbranný. Úplně odzbrojený. A dočista zamilovaný.